" V Číně se nejdříve pro přípravu čaje užívaly čajové lístky z planě rostoucích keřů. Ty se při sběru kácely. Výška nezastřihovaného čajovníku totiž může dosahovat i několika desítek metrů. Teprve později, až ve 4. století, se čaj dostal do kulturního povědomí. Čajovník začal být pěstován a čaj se stal předmětem trhu. "

Tato vcelku nenápadná informace, objevující se často v mnohých publikacích o čaji, zasila semínko pokušení do myslí milců čaje.

Začíná se rozednívat a Jumbo-jet Britských aeroliní se řítí s naší výpravou na palubě nad nedozírnou zasněženou Sibiří ke svému cíli - letišti v Pekingu. Hodiny ubíhají a pod námi se objevuje jezero Bajkal. Barva bíle zasněžených lesů zvolna přechází v hnědočervenou a řídce rozseté tečky jurt na větrem bičovaných pláních dávají vědět, že přelétáme přes Mongolsko. Po staletí pro karavany obávaná poušť Gobi poznenáhlu přechází v hustěji zabydlené oblasti severní Číny. Rovina se začíná zdvíhat a napříč zalesněných vrcholků hor se jako nit vine symbol čínského majestátu - Velká zeď.
 

Na letišti v Pekingu poprvé využíváme služeb našeho tlumočníka a namísto taxi za Y 300,- (1 juen = 4,- Kč) nasedáme do autobusu, který jede do centra za Y 16,-.

Vidět současný Peking rovná se rychle vystřízlivět z iluze o Číně plné romantických zákoutí, šlechtěných zahrad, pagod a bonsají. Dnešní Peking je jedno veliké staveniště, ze kterého se tyčí do obrovské výšky budovy nových bank, exportních společností a hotelů - beton, sklo, ocel. Ať chce nebo ne, musí se človíček navyklý středoevropským rozměrům a proporcím přinejmenším podivit měřítkům, které vládnou ve velkoměstech celé Říše středu. Náměstí jsou jaksi větší, bulváry delší, ulice zaplněnější a chrámy honosnější.

Míra komfortu cestujících v čínských vlacích je rozlišena dvěma kategoriemi. Buďto se můžete přepravovat " na tvrdo" nebo " na měkko" . Kupujeme " tvrdou postel" do Hangzhou [changdžou ] , hlavního města první čajové provincie Zhejiang [čeťjang], kterou chceme při cestě za Čajovým králem navštívit. Přestože cena za jízdenku je na rozpisu jasně napsaná, totiž Y 260,- platíme Y 299 ,- prý proto, že jsme cizinci...

Každý vagon má svého průvodčího (lépe snad svou průvodčí), která pasažérům při nastupování vymění jízdenku za jakýsi žeton. Úkolem cestujícího pak je tento žeton neztratit. Problém jízdy čínským vlakem spatřuji pouze v jediném. Celou cestu se z reproduktorů osazených poctivě v každém kupé ozývá moderní čínská pop-music, která je prokládána krátkými rozhlasovými hrami nebo zásadními informacemi například o tom, kdy byla ve městě, do něhož vlak právě vjíždí, založena první komunistická buňka. Vlakové rozhlasové zařízení je centrálně obsluhováno z vlakového rozhlasového studia, kde se o dobrou náladu cestujících stará vlaková moderátorka, režisérka a dramaturgyně v jedné osobě. Vlaky jsou ale relativně čisté a jezdí načas. Prvním čajovým překvapením na cestě je to, že každý z cestujících má vlastní zavařovací sklenici se šroubovacím uzávěrem, ve které má nálev zeleného čaje. A vskutku, i průvodčí na požádání donáší vakuově balenou pětigramovou dávku kvalitního zeleného čaje. V pravidelných intervalech pak obchází kupátka s konvicí vřelé vody. Jen mít tu zavařovačku!

Marco Polo o městě Hangzhou, kterým ve 13. století projížděl, napsal, že patří mezi z nejskvostnější na světě. Pro nás je toto město zajímavé výrobou jednoho z nejproslavenějších čínských čajů. Long Jing [ lung ťing], v překladu "dračí studna", je název excelentního zeleného čaje, jehož ruční výroba se po staletí udržuje na původní primitivní úrovni. Jen pánve, ve kterých je čajový lístek zpracováván, již nejsou ohřívány nad ohněm, ale jsou temperovány elektřinou.
 

Nejjakostnější Long Jing se vyrábí ve vsi stejného jména, a to v období dubna. Na odpočinutých čajových keřících vyrazí světlezelené lístky, které se ještě nerozvinuté ručně otrhávají. Jejich velikost není větší než 2 cm a do 100 gr je třeba jich nasbírat několik set. Soukromí farmáři dokáží za sezonu vyrobit okolo 30-50 kg toho nejja- kostnějšího čaje, jehož cena za 100 gr se pohybuje mezi Y 100 - 125,-. Kvalita čaje však s přibývajícím teplým počasím klesá, a s ní i jeho cena. Nakupujeme první vzorky čerstvého Long Jingu a těšíme se do hotelu. Tam máme totiž p řipravenu každý svou - od mandarinkového kompotu omytou - zavařovačku!

Ve vlaku probíhá běžná policejní kontrola obsahu kapes a zavazadel a za jeho okny se pomalu mění ráz krajiny. Na obzoru se začíná zvedat pohoří Huangshan. Překračujeme hranice v pořadí druhé čajové provincie Anhui [anchuej]. Míříme do města Qimen [čchimen], které dalo název ve světě uznávanému červenému čaji. Policejní důstojník provádějící šťáru ve vlaku prý pouze jako formalitu zjišťuje cíl naší cesty. Naše následné setkání s ozbrojenou policií na nádraží ve městě Qimen má však do formálnosti daleko. Nesmíme opustit nádraží a vstoupit do " zakázaného města" . To musí me opustit nejbližším vlakem, ale ten jede až za 24 hodin... Již dávno nás pohltil stohlavý dav zvědavých náhodných kolemjdoucích. Šéf policie, který byl o našem příjezdu informován vysílačkou přímo z vlaku, však po chvíli vzrušené diskuse ustupuje a dovoluje nám ubytovat se ve městě v jím určeném (pro nás až příliš drahém) hotelu. Do hotelu, který nesmíme opustit (za dveřmi pokoje nás hlídají ozbrojení policisté) nás veze eskorta v policejním voze. Za přepravu mezi nádražím a hotelem musíme zaplatit veliteli policie! Je to všechno podivné, ale nemáme odvahu zjišťovat, proč je toto město tak hermeticky uzavřeno. Bojíme se, že budeme považováni za špióny. Ráno platíme za hotel šéfovi policie a opět za úplatu se vezeme policejním vozidlem na autobusové nádraží. Teprve ve chvíli, kdy jsou naše krosny naloženy v autobusu, velitel roztaje, chlapsky se s námi loučí a podává nám svou navštívenku - prý pro případ, že bychom někdy zase něco potřebovali... V autobusu nám náš tlumočník vysvětluje - na navštívence je z jedné strany uvedeno jméno velitele a jeho funkce v policejním sboru, z druhé strany nám tentýž člověk nabízí přepravní a ubytovací služby coby živnostník... Za městem míjíme závoru, která zabraňuje cizincům vstupu do města. Místní se musí legitimovat zvláštním průkazem.

Jednou z nejvěhlasnějších čínských čajových provincií, proslulou zejména výrobou čajů bílých a polozelených, je Fujian [futien] . V její severní části se do výšky více než 2 000 metrů vypíná přenádherné pohoří Wuishan. A všude se tu pěstuje čaj! Se svými zavařovačkami u pasu se začínáme cítit trapně. Čaj se tu pije ze zvláštních malých šálků z neglazované hlíny. Celý rituál přípravy čaje, který se jmenuje " Kungfu Cha" , spočívá v několikerém zalití poměrně velkého množství polozeleného čaje v malinké konvičce horkou vodou. Zhruba minutu po spaření lístků v konvičce se světlehnědý nálev rozlije do malinkých půldecových šálečků. Tento postup se pak opakuje až sedmkrát, podle kvality čaje. Nakupujeme tedy Kungfu soupravy a učíme se připravovat vysoce jakostní polozelený Tie Guan Yin /tie kuan jin/.
 

Máme zjištěno, že pouhých 65 km od nás, autobusem tedy zhruba půl dne zběsilé jízdy po kamenitých serpentinách, se v okolí města Jianyang /tienjang/ sbírá a zpracovává " šlechtic" mezi bílými čaji Bai Mu Dan /paimutan/.

Výroba Baimudanu je velice jednoduchá. Natrhaný čaj se rozprostře na mělké koše upletené z bambusu, které mají v průměru asi 1 metr, a nechá se nejprve několik hodin zavadat na slunci. Poté se koše přenesou na půdu pod rozpálenou střechu, kde je hodně horko a sucho. Na nich se pak krouživými, ale trhavými pohyby čaj ručně natřásá zhruba v půlhodinových intervalech až do doby, kdy je důkladně  prosušen
 

Další fáze je pro následné stanovení ceny čaje neméně podstatná. Tou je ruční třídění. Jak mladé, tak i staré Číňaky, někdy dokonce celé rodiny s dětmi se sesednou kolem plochých košů a přepečlivě vybírají kousky řapíků, tmavé, příliš zfermentované lístky a zbytky větviček. Velejemnou nasládlou chuť, kterou mají bílé ochmýřené tipsy, nesmí v nálevu rušit přítomnost natrpklých tříslovin obsažených ve starších lístcích a stoncích. Zjišťujeme, že je velice praktické pro přípravu tohoto typu čaje používat kónicky nahoru se rozšiřující šálek s víčkem a podšálkem. Víčko má hned několik předností: čajové lístky, které se hned po zalití octnou nad hladinou, se díky uzavření pod pokličkou důkladně spaří parou unikající z horké vody. Čaj rychle nevychládá a pod víčkem se zadržuje opojná vůně, která by jinak, nezachycena nastraženými čichovými buňkami poctivého pijáka čaje, mohla uniknout. Další nespornou výhodou šálku opatřeného víčkem je, že pouhým vychýlením víčka do strany vzniká úzká štěrbina, kterou je možno popít čaje, aniž spařené lístky vniknou do úst. Předností podšálku je pak to, že připravený čaj lze "bezbolestně" dle potřeby přenášet.

V Číně pobýváme již třetí týden. Začínáme přivykat místním poměrům a tedy informaci o tom, že vlak do Kunmingu, hlavního města čajové provincie Yunnan [ jinnan] jede 60 hodin, přijímáme beze stopy údivu. Cestou se bavíme tím, že ochutnáváme všelijaké pochutiny, které nabízejí potulní prodavači na nádražích (drůbeží pařátky, sušené ryby, šneky apod.), a předháníme se, kdo z nás je odvážnější. Výsledkem degustací je shoda, že nejlepší pochutinou je " ňou rou" , což je pikantní sušené hovězí maso, a ze všeho nejhorší jsou instantní nudle. V neustálé čajové bdělosti nás úspěšně udržují zavařovačky.
 

Jihozápadní provincie Yunnan je považována za ráj pro milovníky přírody. Na své si zde přijdou ornitologové, zoologové, entymologové, geologové, botanici. Vyskytuje se zde více jak polovina všech živočišných druhů z celé Číny a obývá ji jedna třetina všech čínských etnických menšin. My víme, že Yunnan bude rájem i pro milce čaje. Přestože se v této oblasti díky tropickému, ale mírnému klimatu daří pěstování ryže, tabáku, cukrové třtiny, ananasů, banánů a hlavně čaje, na jihozápadní hranici s Laosem a Burmou (nyní Myanmar) zůstaly nevykácené původní tropické pralesy. Tam někde, ukryt před zraky turistů, obklopen divokou džunglí a hlídán čínským pohraničním vojskem, se již 1.700 let pne k nebi dnes již 32 metrů vysoký čajový strom Cha Shu Wang [ ča šu vang], neboli Čajový král. Nejstarší svého druhu na světě.
 

Se zvyšující se vzdáleností od hlavního města provincie ubývá také cestovního komfortu. Po 30 hodinách divoké jízdy tzv. slíprem, což je autobus, který má namísto sedadel podélně ve směru jízdy neuvěřitelně krátká a geniálně nepohodlná lehátka, pronikáme do samého srdce autonomní oblasti s roztomilým názvem Xishuangbanna [šišuanpanna] města Jinglinghongu [tinlinchung]. Tuto oblast obývá národnostní menšina Daiů.
 

Tito lidé mají historicky, kulturně i etnicky více společného s jižními národy Thajců, a od ostatních obyvatel Číny se odlišují také tím, že byli ze všech nejméně převálcováni komunistickou mašinérií. Stopy tzv. kulturní revoluce jsou tu téměř neznatelné. Lidé se velice pestře oblékají, kuchyně je pikantní a rozmanitá, v malých buddhistických klášterech je živo a vůbec - celková atmosféra je zvláštně nečínská.
 

Bydlíme v malých bambusových chatkách a pomalu si zvykáme na do té doby nepoznané rozměry hmyzu a pavouků. V restauracích si bez zábran objednáváme ropuchy, hady nebo tlusťoučké červy - jak ná m bylo vysvětleno - uměle chované na tělech uhynulých vepřů. Naše nadšení ze všeho exotického kolem umocňuje také skvělá nabídka čajů, které se v okolí produkují. Čaje zelené typu Mao Feng [maofeng] nebo Yunnan Lu [jinnan lu], čaje červené typu Yunnan Hong [jinnan chung] a hlavně čaje tmavé typu Yunnan Puer [jinnan pchuer], volně sypané nebo lisované do nejrůznějších tvarů, v nás navozují stavy euforie. Zavařovačky plní svoji funkci beze zbytku.
 

Od vesničanů a soukromých výrobců čaje se dozvídáme, že Evropany tolik ceněný červený junanský čaj se zde vůbec nepije. Chuťově jim prý nic neříká. Vyrábí se zde pouze na export. Zato zelený čaj je velmi oblíbený a pije se při každé příležitosti. Snažíme se vyzvědět něco víc o pečlivě utajovaném postupu zpracování pueru. Je to tmavý, dvakrát fermentovaný čaj. Vyznačuje se jemnou plísní na povrchu a neobvyklou vůní starých buddhistických chrámů. Nemáme však potřebná povolení od Ministerstev utajovaných skutečností, zemědělství a zahraničí, a tedy pro nás brány 13. komnaty na výrobu pueru zůstávají uzavřeny . Nezbývá nám, než nechat pracovat fantazii...
 

Cíl naší cesty je však na dosah. Z posledního, na mapě vyznačeného města Menghai [menchai ] vyrážíme brzy ráno směrem k hranicím s Burmou. Jedeme autobusem, o které m jsme si ještě půl hodiny před odjezdem mysleli, že je odstaveným vrakem. Začíná jít do tuhého. Autobus na kamenité stezce kňučí, vrže a skřípe. Krojovaní venkované s sebou vezou i ty nejnemožnější věci, jako je například obří elektomotor. Jsou usazeni po čtyřech na dvousedadlech a všichni do jednoho (včetně starých žen) kouří. Hejnu volně přepravovaných slepic se zalí bilo na našich krosnách. Pohraničníci, kteří se vracejí z vycházky, se tváří nepřístupně a jsou mírně podnapilí. Cítíme, že sem do těchto končin nepatříme. K večeru dorážíme do bezejmenné osady na samé hranici. Jediná zděná budova na návsi patří veliteli pohraničního vojska. Uvědomuji si, že naše přítomnost, vzhledem k tomu, že Čína nemá s Burmou žádný pohraniční styk (pouze letecký), je více něž podezřelá. Tlumočník Petr jen těžko zachycuje útržky rozhovorů vedených v místním dialektu. Jsme tu první " dlouhé nosy" (takto nám v Číně přezdívají) v historii! Jsme opět zatčeni...
 

Drama dlouhého vysvělování opět začíná. Jenže co s námi? Domorodci nás mezi sebe nechtěji vpustit, vojáci nás chtějí vyhostit, ale autobus jede až druhý den ráno. Spása v neřešitelné situaci přichází z nenadání. Zachráňuje nás sám Čajový král. Když místní obyvatelé zjišťují, že k nim za jejich Čajovým králem jedeme až z daleké " čekoslávie" , jsou "na měkko". Smíme se ubytovat za Y 5,- na osobu v dřevěném chlívku a dokonce jsme pozváni do bambusového kulturáčku, kde hraje, benzínovým agregátem poháněná , televize. " V noci nechoďte venku bez baterky, je to tu samá kobra" upozorňují nás před spaním vojáci. Těší se na druhý den. Za ozbrojený doprovod ke Králi s námi nasmlouvali 40,- "junáků".
 

V průběhu několika posledních let jsme procestovali mnoho čajových zemí. Mokli jsme na čajových zahradách na úpatí Himálaje v oblasti indického Darjeelingu, hřáli se u ohniště v hliněné chatrči nepálských pastevců a popíjeli s nimi slaný čaj se žluklým jačím máslem. V severovýchodní Indii jsme se sklonili před nedozírnou řekou Brahmaputrou, která přináší život do nekonečného čajového ásamského údolí. Uprostřed čarokrásného čajového ostrova Srí Lanky jsme meditovali s buddhistickými mnichy a tureckým ozbrojencům v blízkosti hranic s Gruzíí před hlavněmi samopalů vysvětlovali, že je to zájem o čaj, který nás přivedl až k nim. Na svých čajových poutích jsme se setkali s mnoha čajovými odborníky i laiky. Diskutovali jsme s nimi, zda je možné někde najít skutečného Čajového krále. Pořád jsme však měli pocit, že naše diskuse se pohybuje někde za hranicí legendy. Málokdo o Králi vůbec kdy slyšel, nekteří spíše jen tušili, ale na mapě ukázat - to nedovedl žádný
z nich.
 

My - milci čaje z Prahy jsme jej 6. dubna 1997 v 10 hodin a 15 minut všečínského času skutečně našli.
 

Jiří Šimsa - milec čaje