A skutečně. Na místní poměry nadstandardní obydlí pana Longa, již z daleka viditelné, dávalo na vědomí, že budeme mít tu čest s někým významným. AUNGLGA´s House byl správný název domu člověka, který se pravděpodobně zasloužil o rozvoj pěstování a výroby čaje v Laosu. Mr. Long, původně občan sousedního Vietnamu, se jednoho dne poté, co načerpal dostatek zkušeností ve vietnamském čajovém průmyslu, rozhodl přestěhovat do Laosu. Zde založil první (nám známé) čajové zahrady a vyprodukoval první čaj.
 

Z rozhovoru s panem Longem vyplynulo, že není příliš složité v Laosu čaj vypěstovat a zpracovat. Tím největším problémem je otázka jeho prodeje. On, jak se nám svěřil, těží hlavně ze své znalosti obchodních kontaktů ve Vietnamu, takže se mu daří vyprodukovaný čaj vyvážet. Ve Vietnamu je totiž na rozdíl od Laosu kultura pití čaje na daleko vyšší úrovni a údaje o spotřebě zeleného čaje řádově převyšují údaje o jeho lokální konzumaci. Obyvatelé Laosu nepatří, ani nikdy nepatřili, mezi vyhlášené čajové pijáky.
 

Čajové aktivity pana Longa nezůstaly bez povšimnutí u okolních obyvatel. Vždyť zasadit do země jakoukoliv rostlinku je v tomto klimatickém pásmu tak jednoduché... „A jak pan Long otrhané čajové lístky nahřívá a hněte, to přece dokáže napodobit i malé dítě,“ řekli si sousedé, kteří se vydali po stopách čajového pionýra a začali napodobovat jeho aktivity. Na 36. kilometru zmiňované silnice je tedy možné zahlédnout vesničany, kteří na improvizovaných stolech velice neodborně a s těžko předvídatelnými výsledky hnětou, zahaleni v dýmu, koule z čerstvých čajových lístků.
 

A protože se dá jen těžko odhadnout, jaký bude výsledek, stane se nejednou, že namísto zeleného čaje se na konci procesu zpracování objeví čaj černý. „Co naplat, stalo se, ale vždyť i ten si třeba někdo koupí.“ Tak nějak na nás působilo konání místních producentů čaje. Na 42. kilometru jsme dokonce zjistili, že se místní výrobci sdružili do čajové společnosti s názvem „All Village“, ale situace je i zde velice obtížná. Kvalita čaje je proměnlivá, výsledek nejistý. Manažerské zkušenosti malé, obchodní kontakty téměř žádné a na rozdíl od svých zahraničních kolegů se tito výrobci nemohou spolehnout ani na vnitrozemský trh. Nám tedy nezbylo než obdivovat, s jakou trpělivostí a oddaností podstupují tento novátorský úděl.
 

Dorazili jsme do metropole jižního Vietnamu - Saigonu a začali být tak trochu nervózní. Přestože se psal teprve březen, bylo velice teplo. Zcela běžným jevem, se kterým jsme se setkávali na každém kroku, bylo pití studené kávy tzv. „na ledu“. Dá se říci, že jsme v podstatě neviděli jediného člověka, který by pil čaj. Poté, co jsme v Laosu pochopili, že tato země není zrovna „čajovým rájem“, jsme se začali obávat, že Vietnam na tom bude podobně.
 

Pouliční prodavačky čaje však dávaly naději, že situace bude lepší. Nabízely čaj výhradně zelený, listový a podle všeho podomácku vyrobený.
 

Na zeleninovém trhu v městečku Hue poblíž 17° "demilitarizované" rovnoběžky jsme dokonce narazili na prodavačku čerstvých zelených čajových lístků.
 

Regály prodejen s potravinami a nejrůznějších supermarketů se prohýbaly pod tíhou pestrých balení domácích čajů a my jsme pochopili, že situace je podstatně odlišná od té sousední - laoské.
 

Vyzbrojeni informacemi o rozvinutém čajovém průmyslu, které jsme získali od prodejců, jsme se vydali do horské provincie Lam Dong v okolí města Dalat.

A skutečně, rozsáhlé čajové zahrady lemující silnici dávaly jasně na srozuměnou, že pěstování čaje a jeho zpracování je v těchto končinách velice rozšířené.

Návštěva čajové fabriky Cau Dat měla být jen zdvořilostní formalitou, nicméně jsme zde narazili na poměrně tuhý odpor. Uvědomili jsme si, že žlutá hvězda na rudé státní vlajce není pouze nostalgickým odkazem na minulost, nýbrž že je stále symbolem tvrdé reality, a tou je socialismus. Vrátný se rozhodl, že nás za závoru nepustí! Když jsem vylovil fotoaparát vypadalo to, že on vytáhne samopal. Štěstím v patové situaci pro nás bylo, že právě přijížděl sám pan ředitel a velice ho zajímalo, co že tam ti divní cizinci v kraťasech s basebalovou čepicí na hlavě vlastně chtějí. Do čajových továren socialistického typu totiž delegace zásadně přijíždějí ohlášené, v černých limuzínách. Tím nejdůležitějším bodem programu je pak většinou jídlo. V následující spontánní a „uvolněné“ společenské části obchodního jednání pak tuční soudruzi se sklenkou vodky zpravidla zavzpomínají na doby, kdy díky centrálnímu řízení produkce odkudsi shora nebylo třeba se příliš ohánět a věrnost Straně se bohatě vyplácela. Tyto myšlenky mne přepadaly ve chvíli, kdy jsem byl posazen do jednací síně revolučních tradic. I u nás v Čechách jsme měli podobné, když ještě vládli komunisté.
 

Z úst ředitele jsme se dozvěděli, že ve Vietnamu se čaj vyrábí ještě na několika místech, že ale ten jejich je nejkvalitnější. A nejhorší jsou prý soukromí pěstitelé. Ti nemají zkušenosti, ani pořádné technické vybavení, a jejich čaj nestojí za nic. Rád bych byl panu řediteli i věřil, ale proč nám nabídl čaj z pytlíku, který navíc ještě nebyl jejich výrobkem? Požádal jsem ho o zelený čaj vlastní výroby a byl jsem velmi udiven jeho reakcí. Pan ředitel si zprvu myslel, že jde o vtip. „No, mám tady několik vzorků,“ přiznal se, „ale to víte, nemůžu vám nic slíbit“. Nechápal jsem, co tím myslí, a prohlédl si sáčky se zelenými lístky. Některé vypadaly jako docela obyčejný spotřební čaj k běžnému pití, ale dva mne zaujaly velice. Čajové lístky byly velice drobné, pravidelné a svinuté do malých půlměsíčků. Fascinoval mne jejich stříbřitý odlesk. „Tak tohle bude ono!“ pomyslel jsem si a ukázal na vzorky. Pan ředitel se zamračil. „Těch si nevšímejte, ty jsou určeny pro export,“ uklidnil mne. „No ale já jsem tady proto, abych vám jej pomohl exportovat,“ řekl jsem s nadějí v hlase. „Jenže tenhle čaj se exportuje do Koreje!“ zněla odpověď.  Pochopil jsem, že tímto socialisticko-byrokratickým zařízením „náš vlak s čajem nepojede“, raději se ani neptal, do které z obou Korejí že se vlastně vyváží, a rozloučil jsem se...

Během našeho pobytu ve Vietnamu jsme navštívili ještě další socialistické podniky. Od těch soukromých se lišily na první pohled. Třeba jen tím, že se čajové keříky zastřihávaly křovinořezem. Takovýto brutální způsob „údržby“ je naprosto ojedinělý!
 

Jednou z takovýchto fabrik byla i továrna postavená v roce 1959 ve městě Moc Cau v provincii Son La na západ od Hanoje. Zde se mohou pyšnit nejen kvantitou vyráběných čajů, ale také sortimentem. Kromě čajů zelených se zde zpracovávají i čaje černé a díky podnikavým Tchajwancům také oolongy! Z Tchaj-wanu sem bylo dovezeno kompletní strojní vybavení a každý rok pravidelně přijíždějí tamní supervisoři, kteří dohlížejí na kvalitu čajů určených pro tchajwanský trh. Po zbytek roku se zde vyrábějí oolongy vietnamské. Je nám líto, ale ani tady nám čaje nezachutnaly.
 

Naše trasa vedla dále na sever k čínským hranicím do města Sa Pa, které se krčí mezi rozlehlými terasovitými rýžovými políčky pod nejvyšším vrcholem Vietnamu, kterému místní říkají Fan Si Pan a který měří 3143 metrů.
 

Je pravdou, že hlavním cílem cesty do těchto míst nebylo pátrání po čajových plantážích, protože o tom, že by se v těchto končinách mohl vyskytovat čaj, nikdo nikdy neslyšel. Tento nádherný a těžko přístupný kout světa je vyhlášen hlavně tím, že zde žije velké množství kmenů, jejichž členové žijí již po staletí stále stejným tradičním způsobem života. Budují zde nádherná terasovitá políčka, chovají domácí zvířata a barví látky přírodním barvivem - indigem. Na ně potom vyšívají  překrásné pestré ornamenty a zhotovují z nich kroje, které prodávají, ale do kterých se také oblékají.
 

Pozvali nás na čaj!!!

Skromnost čajové kuchyňky odpovídala podmínkám, ve kterých místní lidé žijí, a tak zbývalo jediné - totiž nebát se!!!
 

A pokud by snad měl někdo obavy z nedostatečné hygieny, mohl se opláchnout v místní domácí koupelně.
 

O zdroj zeleného čaje, kterým jsme byli pohoštěni, jsme nemusejí mít obavy. Za chalupou se totiž pěstoval divoký čajovník, který se pravidelně (tedy když bylo potřeba) otrhával. Místní lidé si lístky usušili a byli tím pádem zásobeni. Naše cesta však pokračovala dál.
 

Asi 75 km na sever od Hanoje se rozkládá provincie Thai Nguyen se stejnojmenným hlavním městem. Místo je to velice idylické s velice příjemným klimatem. Stovky soukromých čajových zahrádek a mezi nimi rozesetá stavení dávaly jasně na srozuměnou, že zde se čaji nejen daří, ale že se i výborně prodává. Pro nás to pak byl jasný signál, že se tady patrně dočkáme i náležité kvality. Kazem na kráse se nám jevila pouze růžovými obkladačkami obložená stavení ve stylu "Vietnamské baroko".
 

Paní ředitelka Tran Hong Tien z věhlasné soukromé čajové továrny Hoang Binh Co. Ltd. nás sice přijala s nemalými rozpaky, neboť jsme přijeli neohlášeni a také bez tlumočníka, ale nakonec se znenadání objevila sekretářka ovládající alespoň částečně obchodní angličtinu a bylo vyhráno. Odjížděli jsme obtěžkáni kilogramy čajových vzorků a také ceníky, kterým jsme však v návalu euforie nevěnovali příliš pozornosti. Ten čaj byl opravdu skvostný!
 

Do Vietnamu jsme přijížděli s obavou, že bude velkým problémem nalézt a hlavně vyvézt kvalitní čaj. Naše představy nejlépe charakterizuje tato fotografie. „Zaplaťte na dřevo v dolarech a čaj si odneste na zádech v nůši,“ tak nějak si představovali obchod v nově se rozvíjejícím tržním prostředí drobní zemědělci. Realita byla však jiná. Klimatizované kanceláře, kvalitní automobily, počítače, internet a elektronické bankovnictví. Odjížděli jsme nadšeni.
 

„Ta cesta měla smysl!“ říkali jsme si po návratu domů a popíjeli vzorky dovezených čajů. Jen ty ceny se nám zdály nějak vysoké! Ověřovali jsme elektronicky zda nedošlo k omylu, a skutečně! Cena toho nejlepšího zeleného čaje Ché Xanh dosahovala ceny těch nejdelikátnějších čajů z Japonska. Nevěřili jsme svým očím. „Tak tohle nikdo nezaplatí! Na to naši zákazníci mít nebudou!“ obávali jsme se, když tu najednou - ťuky ťuk - a u dveří stál vietnamský podomní obchodník s čajovými vzorky. „Necete čáj?“ ptal se. V rukou pak třímal balíčky čaje, které jsme důvěrně znali. Byla to balení od firmy Hoang Binh z Thai Nguyen. „Jen pojďte dál,“ pozvali jsme jej.

Udělali jsme tenkrát dobře! Čaj, který nám nabídl, byl stejně kvalitní jako ten, který jsme přivezli z Vietnamu. Jenže byl PĚTKRÁT levnější, a to včetně dopravy až k nám do skladu!!!

Nechápali jsme, ale na obchod jsme přistoupili. Také jsme se přiznali, že jsme ve Vietnamu byli a čaje, jejichž vzorky jsme přivezli, byly mnohokrát dražší než ty jeho.

„To víte, my Vietnamci si musíme pomáhat. A proto ceny mezi námi jsou jiné než ty, které nabízíme vám. Ale tentokrát to ti tam doma trochu přepískli..."

Zažili A. Juřina a J. Šimsa

Zapsal J. Šimsa