Konečně všichni a konečně v Japanu!


Všechny cesty vedou do Japonska! Alespoň to platí pro živnostníky Dobrých čajoven.
Sešli jsme se tedy všichni. Někteří z Čech a Moravy, někteří z USA a někdo přijel z Korei.

 

Japonsko je země kontrastů moderního a tradičního a to nám dávalo od začátku najevo. Když se zde opravuje střecha starobylého chrámu, tak se zkrátka postaví konstrukce větší než on sám…

 

Vyrazili jsme okamžitě do ulic. A bylo se na co dívat. Někdo do zahrad, jiní do chrámových paláců, jiní do čajovniček. Někoho přilákala čínská čtvrť v Yokohamě.

 

Čínská čtvrť není to pravé Japonsko nicméně jsme neodolali a ochutnali čaj připravený ve stylu Kung-fu.

 

Náš nabitý plán velel vyrazit Shinkansenem do města proslaveného japonským čajem Sencha Shizuoky.

 

Město Shizuola je jeden velký čajový obchod. We love green tea. Uvítání vskutku přilehavé.





Na okolních svazích právě probíhala sklizeň. Lístky se sečou malými kombajny ponášenými v rukou.

 

Jako první jsme dorazili do velké a moderní fabriky Marumo, kde se zpracovávají čajové lísky vykupované od místních farmářů. Jejich sdružení je také jejím vlastníkem.

Přivítáni jsme byli (z leva) panem Takadou, naším japonským dodavatelem, ředitelem firmy (uprostřed) a vrchním degustátorem.

 

Výkup lístků byl v plném proudu. Nabízela se nám otázka, jak místní zemědělci, spolumajitelé fabriky, ohodnotí spravedlivě  kvalitu svých vypěstovaných lístků. Odpověď byla v pravdě japonská.

Náhodně vybraný vzorek lístků se po rozmělnění vloží do specielního přístroje a ten v mžiku vyhodotí jeho kvalitu. Vydá malý lísteček s rozborem obsažených látek a číslem, které určí pořadí ve stupnici od jedné do dvanácti. Jednička je nejlepší. A počítač nikdo neoblafne. Čaj který byl zrovna přivezen dostal známku 10 – nic moc.

 

I my jsme se museli podrobit japonským opatřením a vzít na nohy malinkaté trepky, což mnohým činilo nemalou potíž.

Čepice však slušely každému.

 

Míříme dál do Uji.

Zapsal J. milec

Zpravodajství z Japanu 2.

Městečko Uji u královského města Kyoto je tím nejčajovějším městem v Japonsku. A má být právem na co hrdo. Je pokládáno za srdce oblasti, která zásadně obohatila dějiny čaje. Zde žil a objevil novou metodu zpracování čaje Nagatani Soyen. Odtud vycházely každoročně na čajové pouti až do 500 km vzdáleného Tokya silní samurajové, aby za pouhých 15 dní donesli Šógunovi první čajové lístky.

Bydlíme na břehu říčky Uji v hotelu, kterému se říká ryokan. Rozdíl oproti ostatním hoteům spočívá v tradičním vybavení a způsobům stolování i ubytování na rohožích tatami.

 

Máme dohodnoto občerstvení ve vedlejším, také tradičním stavení, kterým je čajovna. Tato slouží i jako restaurace pro soukromé akce.

 

O celé menu, které bylo velice pestré a bohaté se zasloužila jediná paní. Sama uvařila, prostřela i sklidila.

 

Pozoruhodné pro nás byl zvláště fakt, že v každém z připravovaných jídel, byl obsažen čaj. V Japonsku se pro přípravu jídel používají lístky kvalitních listových čajů, ale hlavně práškového Matcha.

 

A právě výrobu práškového čaje Matcha jsme měli prozkoumat a poznat v následujícím odpoledni. Továrnu samotnou jsme našli s pomocí školáků ukrytou nenápadně v zástavbě obytných domů.

Zahájení proběhlo tradičně podáváním zeleného čaje. V naší skupině, která byla poslední z pětidenního turnusu, který výrobce matcha jednou za rok v jarních měsících nabízí veřejnosti, bylo i několik zájemců z Japonska.

 

Přednáška o výrobě samotné pak byla v japonštině a tudíž pro nás nezáživná.

 

Dozvěděli jsme se však podle názorných ukázek o specielním broušení mlýnských kamenů, které zabezpečuje zvláštní nůžkový efekt.

 

Nahlédli jsme též do zastíněných zahrad, kde se sbírají čajové lístky.

 

A potom nám bylo umožněno dotknout se technologie samotného zpracování. Lístky jsou ihned po sběru vyloženy na přepravník.

 

Přepravník je vyveze do zláštního bubnu, kde jsou spařeny.

 

Spařování se provádí u většiny japonských čajů a doba spařování se liší podle oblasti, kde se čaj zpracovává.

 

Zchlazení lístků probíhá v rotující kleci a zvláštních „voliérách“, kam je vháněn teplý vzduch.

 

Posledním krokem před samotným tříděním a mletím Matcha je důkladné usušení. Sušičky jsou vytápěny plynem.

 

Výsledkem zmiňovaného procesu jsou „křupky“. Tenounké a křupavě průsvitné lístečky, kteé skvěle chutnají.

 

Další kroky procesu výroby jsou však předmětem výrobního tajemství a tak jsme museli odložit fotoaparáty a kamery. Co však neuniklo fotoaparátu bylo následné školení v umění přípravy Matcha. Všichni se zapojili a někteří s pomocí sličných asistentek rychle získali potřebné grify.

 

Některým se však nedařilo ani za pomoci zkušeného odborníka.

 

Výsledkem snažení těch zručnějších byl chawan (šálek) zelenkavého Matcha.

 

Někteří účastníci naší výpravy se ještě nedokázali smířit se skutečností, že jsou v Japonsku. Eva se v duchu pozapomněla v Českém Těšíně a až vydatný hlt ji přivedl mezi nás…

 

Zakončení nádherného dne plného nových zážitků proběhlo v stylově v sushibaru, kde je sushi servírováno na běžícím pásu.

 

Byla vyhlášena soutěž o nejlepšího jedlíka. Někteří účastnící se v potu tváře dostali až na číslo 13 spořádaných talířků.

 

Vítěz však musel být od pásu odvlečen, neboť i po spořádání 15 porcí stále vyhlížel další.

 

Zítra jdeme na čajový obřad.
J. milec

Zpravodajství z Japanu č. 3.

Cesta do Japanu však měla též prověřit jiné naše kvality, než znalost čajování. Náš japonský průvodce nám zařídil v místním zenovém klášteře ranní meditaci v prostředí, které je jinak vyhrazeno pouze mnichům.

 

Po přivítání před branou kláštera jsme byli v krátkosti zasvěceni do zákonitostí celého rituálu a požádáni o odložení kamer a fotoaparátů. Pak jsme byli uvedeni do prostor, kde se provádí meditace tzv. zazen. Správně bychom měli sedět na patách 40 minut v naprosté nehybnosti, ale vzhledem k našemu evropanství jsme dostali výjimku a mohli sedět s nohama křížem a doba byla zkrácena na 20 minut. (I tak se mnohým zdála nekonečnou.) Mnich nás při meditaci obcházel s dřevěnou latí a na požádání (sepnutí rukou před tělem) přetáhl přes záda. Nikdo z nás předtím nevěřil, jak je taková dobře mířená rána osvěžující…

Dalším bodem našeho programu byl čajový obřad (opět zkrácená verze). Nedaleko od našeho ryokanu se nacházela čajovna, ve které se na objednání podával práškový čaj Matcha.

 

Tentokrát jsme však na paty museli!

 

Po obřadu jsme zamířili do městečka zasvěceného keramice. Protože jsme se však pohybovali v oblasti Uji, nešlo minout nádherné čajové plantáže, kde právě probíhala sklizeň.

 

Pohledy na upravené čajové řádky v člověku zanechá velice hluboký dojem.

A nic na výsledném dojmu nezmění ani skutečnost, že se čaj sklízí kombajnem.

 

Po příjezdu do keramické dílny nás velice nadchla keramika, která se zde vyráběla. Vše vypadalo velice jednoduše. A když nám keramiský mistr slíbil, že si můžeme vytočit sami svojí konev či šálek, naše nadšení nemělo mezí.

 

Byli tací, kterým se náramně dařilo a jejich výsledek byl měřitelný s japonským uměním točení na kruhu.

 

Ve zdrcující většině se však tuze nedařilo…

 

Mistr nám slíbil, že z neupotřebené hlíny nám uplácá alespoň překrásného (?) jezevce, který je zde symbolem úspěchu a plodnosti.

 

Dalším bodem programu našeho pobytu v Japonsku byla návštěva u výrobce bambusových čajových potřeb. Na samém začátku jsme byli seznámeni s pestrostí bambusů, ze kterých se chaseny, chasaku, hishaku a další pomůcky vyrábějí.

 

Přednáška samotná probíhala v muzeu bambusu a přednášejícím byl sám výrobce chasenů, který přislíbil návštevu Dobrých čajoven i s ukázkou.

 

Dozvěděli jsme se, že existuje několik desítek druhů chasenů a u hishaku se rozeznává letní a zimní model.

 

Na návštěvě v mistrově domácnosti jsme si uvědomili, že každý, i ten největší mistr, je nakonec jenom člověk. Mávající potvůrka s lidskou tváří vedle tradiční historického zařízení na přípravu matcha to jasně odhalila.

 

 

Zapsal J. milec

Zpravodajství poslední z Japanu 2009.

Během našeho nabitého programu jsme toho již viděli tolik, že jsme si jen těžko mohli představit něco dalšího a zajímavého, čím by nás mohl náš hostitel pan Takada překvapit. A přece:

 

Poblíž vesnice Ujitawara je chaloupka, kde žil a pracoval zhruba před 250 lety Nagatani Soyen. Jeho přínos pro japonské čajování byl zásadní. Objevil způsob odlišný od tradičního, tedy dovezeného z Číny, a v Japonsku se začaly čajové lístky po sklizni spařovat. Vyslechli jsme přednášku (opět v japonštině) a byli překvapeni, jak málo se v Evropě o tak významném člověku ví.

 

V chýši se dochovalo dokonce původní topeniště a primitivní přístroje se kterými Nagatani pracoval.

 

Díky bezmezné osvětě a nezištnému šíření svého objevu mezi ostatní výrobce čaje se mu dokonce dostalo v čajovnické obci výjimečného uznání tím, že byl prohlášen za svatého a byla mu zasvěcena i malá svatyně, ke které se jezdí pomodlit malí i velcí čajovníci z celého Japonska.

 

Nastal však čas odjezdu…

 

Loučíme se s večerním Kyotem, které jsme si tak zamilovali.

 

Loučíme se i s nedalekou Osakou, kde bylo během dvou dnů našeho pobytu zaznamenáno 140 případů Influenzy, lide nosili ochrané masky a byly zavřeny školy.

 

Po cestě do Tokya se smutně loučíme s tmavým (smutečním) suknem zakrytými čajovými plantážemi.

 

A přece ještě jedno překvapení. Na první pohled úplně zadrátovaný svah poskytuje neobvyklý zážitek. Jsou to skalní čajové zahrady v Hamamatsu. Termoska s vodou je připevněna na háček a primitivní lanovka ji spolu s šálky vyváží vzhůru.

Za všechno může vitální stařík provozující čajovou manufakturu poháněnou vodní silou, která je rozvedena koženými řemeny k potřebným čajostrojům.

 

Vystupujeme až nahoru a naskýtá se nám neopakovatelný pohled. Sotva popadáme dechu.

 

A v patách nám stařík s táckem a skvělým horským čajem. Je na něj právem hrdý. Jsme dojati.

 

Ještě poslední společná fotografie a teď už opravdu domů.

 

Všichni členové výpravy děkují panu Takadovi a loučí se. Někteří se loučí i s papouškem v naději, že se někdy vrátí…

 

A ještě jedna úplně poslední fotografie současného císařského paláce a letí se domů.
Tak zase někdy nashledanou Japonsko.

 

 

Zapsal, nafotil a hlavně si užil
J. milec