Zpravodajství ze Zlatého trojúhelníku.
Jak již bylo naznačeno v minulém zpravodajství,
naše letošní cesta za čajovými objevy nás zavedla do oblasti
Barmy, Thajska, Laosu a následně i jižní Číny.
Naše předchozí pátrání po originálním čaji v Barmě se
setkalo jen s částečným úspěchem. Většina čajových
plantáží se nachází na územích kam je vstup zakázán a proto
jsme se rozhodli do Barmy vstoupit ještě jednou z jiné
strany. Na konci hlavní třídy města Mae Sai v severním
Thajskustojí budova, která je jedním z mála přechodů
(ne-li vůbec jediný) kterým se dá do Barmy vstoupit pěsky,
tedy jinak nežli letecky.
Po nezbytných pasových formalitách jsme tedy mohli
vstoupit na území, které je však pro obyčejného barmánce
zapovězené. Žijí zde pouze místní, kteří se zde
narodili...
Vládě se tak zde alespoň naoko daří navodit atmosféru klidné,
prosperující země.Cizinci však smějí navštívit pouze několik
ulic města.
Podařilo se nám najít čajový obchůdek s neobvyklým
názvem PSALM 100 (Žalm 100). Obchod je provozován rodinou
místních křesťanů, kteří se též podílejí na výrobě čaje
samotného.
Zajímalo nás, jaké čaje jsou k dispozici, ale
chvíli,kdy jsme se dozvěděli, že se jedná výhradně řadu
„zelených oolongů“ ve vakuovaných sáčcích, nám bylo jasné, kam
povede stopa...
Přesto, že nám nebylo umožněno navštívit zahrady
samotné,dostali jsme unikátní obrázky z míst běžnému
člověku nedostupných. Jez nich naprosto patrná účast
kapitálu z Taiwanu.
Čaje jsou sbírány stejně ručně jako na Taiwanu.
Následuje jejich zavadání na plachtách na slunci.
A dále podle typu čaje nastupuje technologie
rolování,žmoulání, sušení a třídění. Stejně tak jako na
Taiwanu.
Zdvořile jsme čaje ochutnali a zakoupili i nezbytné
vzorky,ale tušili jsme, že stopa za původními čaji Zlatého
trojúhelníku vede jinudy...Prapůvodní zahrady
v nedalekých barmských horách nám pro tuto chvílizůstaly
zapovězeny.
Zapsal j. milec
Příště o čajových zahradách severního
Thajska.
Zpravodajství ze Zlatého trojúhelníku II.
Od dobrého zdroje jsme se dozvěděli, že hlavní oblasti kde
se pěstuje čaj v Thajsku, jsou Mae Salong, Huey Pueng a
Durd Tai.
Osedlali jsme vypůjčené motocykly a vyrazili směrem na Mae
Salong, který byl nejblíže našemu pobytu.
Již první pohledy na čajové zahrady vzbuzovaly podezření,
že se dostáváme opět do hájemství thaiwanských
plantážníků.
Pohled za vrata čajové fabriky jen potvrdil naše
obavy.
Na místní podmínky skvěle moderní technologií vybavené
haly byly jasným důkazem, že se zde asi originálního thajského
čaje nedopátráme.
Navštívili jsme přesto místního drobného producenta čaje
v jeho sídle a pátrali po místních specialitách.
Dozvěděli jsme se, že jeho hlavním odběratelem je
francouzská společnost Mariage Fréres, ale také thajští
turisté, kteří sem zajíždějí pro čaj ze širokého okolí.
Asi nejzajímavější druhem čaje, kterého zde ročně
vyprodukují sotva několik desítek kilogramů byl tzv. rolovaný
ásam. Jednalo se o čaj z assámských čajovníků zpracovaný
thaiwanskou metodou. Tím nejžádanějším a také nejdražším však
byl Bai Hao neboli Oriental Beauty neboli po thajsku Cha
Nangam. K našemu překvapení však byl úplně
zelený...
Pro Thajce nejzajímavějším artiklem byl však čaj
zpracovaný metodou Tung Ting, avšak ovoněný květy Osmatu
Fragrans čili Olivou libovonnou, které zde kvetly
v širokém okolí.
Zakoupili jsme povinné vzorky a vyrazili nazpět do Mae
Sai. Po cestě jsme se však zastavili v dětském centru pro
sirotky HIV pozitivní
Baan Doi.
Zde bylo pod patronací Dobré čajovny VN v loňském
roce vybudováno čajové pódium. Místní sirotci pak byli zaučeni
čajovým dovednostem tovaryšem Janem K. Juřinou.
Předali jsme symbolické dary – čajovou soupravu a několik
druhů čajů a byli zvědavi, jak se děti zhostí úlohy čajových
mistrů. Přípravy se zhostili Biu (vlevo) a Ing a připravili
Darjeeling k naší plné spokojenosti.
Od místní dobrovolné pracovnice Grazielly jsme si nechali
rádi vysvětlit, jak je o děti postaráno a co vše je ještě
v plánu.
Na modelu z plastelíny jsme mohli vidět, jak se
rozumně nakládá a bude dále pracovat s prostředky od
několika soukromých švýcarských donátorů, kteří se na provozu
centra podílejí.
Loučili jsme se a odjížděli tak trochu se smutkem
v duši, při pohledu do nevinných dětských očí, ale přeci
jen s přesvědčením, že je o ně zde dobře postaráno.
Zaznamenal
J. milec
Příště o více než dorodružné cestě do severního Laosu za
divokými čajovníky.
Zpravodajství ze Zlatého trojúhelníku III.
Naše pátrání po
originálním čaji oblasti Zlatého trojúhelníku nás zavedlo až
do Laosu.
Tato země se vedle Barmy jeví také zřejmě díky přetrvávání
socialistického režimu jako nejméně rozvinutou v tomto
regionu. Tomu odpovídala i kvalita silnice po které jsme se
museli vydat do hork hranicím s Čínou. Cesta po
blátivém povrchu se klikatila 250km a my jsme ji absolvovali
za nekutečně rychlých 7 hodin
Nápisy kolem však již dopředu avizovaly, kdo se účastní
vládního programu na zamezení pěstování makovic a jejich
náhradu jinými plodinami.
Podél cesty jsme zahlédli několik fabriček, kde
sezpracovával čaj určený pro vývoz za blízkou hranici
s Čínou, kde se z lístků další fermenrtací vyrábí
Puer.
Čaj se zde zpracovává tradiční čínskou metodou
v bubnech pod kterými se topí. Obsluha však netradičně
oděná do tesilek a dederonky...
Dorazili jsme až do horského města Phongsaly, kde jsme se
vydali pátrat po starých divokých čajovnících a zejména
horských kmenech, které zde čaj trhají z divoce
rostoucích stromů a zpracovávají vlastní, tradiční
metodou.
Ve vesnici Korman jsem byli pozváni na čaj místním
staříkem, který byl jako jeden z mála doma a nepodílel se
na trhání čajových lístků.
Čaj, který nám nabídl byl zelený. Nás ale zajímaly zejména
tajemné bambusové trubičky, které se povalovaly na zápraží.
Vysvětlil nám, že se používají na pěchování vlhkých čajových
lístků.
Tyto se nejprve nechají uschnout na slunci a pak se napaří
a napresují do bambusu.
Už to vypadalo, že se nám nepodaří výsledný čajový výrobek
ani zahlédnout, protože nebyla jeho jeho sezóna. Starý pán
doma žádný neměl, když tu se začaly vracet z okolních
čajových zahrad ženy s koši plnými čajových lístků.
Jedna se vydala domů a přinesla několik kousků
čaje Sabang. Tak to je ON!!! Čaj, který
místní lidé zpracovávají již stovky let.
Podle jejich informaci jsou některé čajové stromy staré až
400 let.
Loučili
jsme se s dobrým pocitem, že ještě někde na zemi existují
místa, kde se čas zastavil a která je možné navštívit a nasát
neopakovatelnou atmosféru. Byli jsme rádi, že se nám podařilo
alespoň částečně zachytit střípek atmosféry pro příznivce
Dobrých čajoven.
Zažil
a zapsal J. milec
Příště o průniku za ostnaté dráty v Číně a exklusivní
záběry fermentace Pueru.
Zpravodajství ze Zlatého trojúhelníku IV.
V Loasu se nám i díky objevu tradičního typu čaje
velice líbilo. Bavilo nás procházet se malebnými uličkami
Phongsaly.
Rádi jsme zašli po ránu na trh, kde se prodávali uzení
netopýři a krysy, načerpat novou energiii.
Pozdravili jsme se s pasáčkem vepřů...
Zvykli jsme si na to, že místní krásky se nechtěly nechat
fotit a házely po nás kameny velikosti pomeranče....
Čas nás však tlačil a tak jsme se vydali do jižní Číny,
oblasti Xishuangbanna, kde nás však také nečekaly žádné
civilizační výdobytky. Zamířili jsme do oblasti Nanuoshan,
proslavené divokými čajovými stromy s podobnou historií
jako v Laosu.
Pohupující se nohy v koruně čajového stromu nás
ujistily, že jsme na správné stopě.
V bambusové chaloupce uprostřed pralesních čajovníků
jsme si pochutnali na Lao Shu Cha a mířili do města Menghai,
proslavenému továrnou na zpracování Mao
Cha.
Pouze při našem prvním pokusu dostat se za vrata
továrnyv roce 1997 jsme byli úspěšní a mohli zaznamenat
zpracování
čajových lístků. Poté jsme byli opakovaně odmítání a mohli
tak steží nahlédnout do „síně tradic“.
A situace se opakovala i při naší letošní návštěvě. Co
naplat, že jsem místní „kádrovačce“ a uniformovaným i
neuniformovaným členům ochranky ukazoval svoji knihu, ve které
je zdokumentovaný celý průběh výroby Pueru. Tvářili se velice
kysele, že se vůbec kdy kdo opovážil tajemství zveřejnit - a
nepustili nás ani metr za vrata.
Nezbylo nám tedy něžli jako čajoví paparazi jít za opojnou
vůní fermentujícího čaje zadem továrního komplexu.
Proniknout přes ostnaté dráty a pokusit se zachytit vzácné
okamžiky „kydání“ Pueru.
Čaj je navršen na hromady o výšce cca 50cm, pokropen vodou
a zakryt plachtami. Takto se uchovává až 2 měsíce. Musí se
však cca po 5-ti dnech obracet dřevěnými vidlemi. A u toho
jsme právě byli!!! Ještě před tím, než jsme byli zpozorování a
eskortováni z území továrny, jsme zachytili tento vzácný
okamžik dlouhými objektivy.
Pak už jen zbývalo zajít do jedné z bezpočtu
městských čajoven a celý „špionážní počin“ zapít šálkem Kung
Fu Pueru...
Zapsal a
zažil
J. milec
Cesta za “Pupkem čaje”.
Po zakončení úspěšné mise v Yunnanu jsmese rozhodli přejet
napříč Čínou až do východní provincie Fujian, kde jsme chtěli
nalézt samotné centrum obchodu se světlými oolongy. Cestovali
jsme několik dní a nocí autobusy “sleepery”, vlaky, ale také
lodí, malebnými zákoutími řeky
Lijiang.
Dorazili jsme do města Anxi, údajného centra čajového
dění. Čaj se zde přebíral a třídil na každém rohu.
Dokonce i v obchodě s telefony, kde jsme si potřebovali
vyřídit pár hovorů, nám majitel nabídl Tieguan Yin Kung
Fu.
Narazili jsme na budovu, kde jsme chtěli získat potřebné
informace.
Po velikém úsilí a překonání jazykové bariéry, jsme se
dozvěděli, že někde ve městě je čajový trh.
Ten jsme skutečně našli. Samotný nápis již naznačoval, že
se bude jednat o něco mimořádného.
A také ano. Náměstí, kam by se vešla 2 fotbalová hřitě,
bylo obklopeno budovami, kde se obchodovalo čajem ze širokého
okolí.
Uvnitř z největší z hal jsme narazili nasamé srdce obchodu
polozelenými čaji jižní části Fujianu. Neuvěřitelná vřava,
křik, dým z cigaret a stovky obchdníků s cílem dobře prodat a
dobře nakoupit.
Degustační stoly byly v plném vytížení. Za1 Yuen (3 Kč)
asistentky zalily přinesený vzorek vodou v gaiwanu a mohlo se
ochutnávat.
A všude se přebíralo, odtrhávaly se řapíky.
Třídily se lístky podle
velikosti.
Ale také se používaly bubnové třídičky, které oddělovaly
čajový prach.
No, a protože jsme v Číně, kde s ničím neotálí, opodál se
prach okamžitě plní do nálevových sáčků.
Protože však bylo již pozdní odpoledne,obchodníci se
začínali pozvolna rozjíždět do svých obchůdků. Někteří na
motocyklu s pylem plným čaje za zády.
Někteří naplnili českou Octavii až po střechu.
I my jsme vyrazili. Ovšem do místních malebných hor,
plných nádherných zahrad, kde se po celý rok sbírají lístky
pro výrobu Tie Guan Yin a Huang Jin Gui. Podle místních
informaci se tyto čaje liší druhem čajovníku, na kterém byly
sbírány.
Setkali jsme se zde se sympatickými farmáři -
a dozvěděli se, že jediná a pravá “Superbožka” je z Anxi,
“Pupku čajové Číny”.
Zapsal a zažil
J. milec
